O knize: 1981 / Musela jí pětkrát volat, ale nikdo se neozval, nikdo k ní nepřišel ode dne, kdy se sem přistěhovala. Celý týden uklízela a myla pokoj, první pokoj svého života, a z nějakého důvodu se jí zdálo, že tu dlouho nebude, že se brzy přestěhuje. Poté, co se rozhodla rozvést, věřila, že ji určitě někdo bude milovat as její Mashenkou, že znovu ráno probudí svého manžela a doprovodí ji do práce a večer očekává telefonát do bytu. Samozřejmě nezůstane sama. Ne, tohle ne! Všechno v ní se proti takové myšlence bouřilo. Ale bez ohledu na to, jak moc milovala Mášu, bez ohledu na to, jak moc Mashu hladila v horkém popudu, když ji přišla vyzvednout do školky, stále si občas přiznala: to je ta překážka. Ráno do školky, večer ze školky, na cestě domů do obchodu, v jedné ruce - Mashova malá ruka, ve druhé - taška, síť s potravinami. Máša táhne na stranu, nudí se stát u pultu s mlékem, vidí vitrínu s bonbóny a začíná kňučet, pak dupe nohama a bojuje. Lenu občas překvapilo, do jaké míry umí být dítě kruté. Máša cítila sebemenší změnu nálady, ráda testovala své nervy; a přesně v těch chvílích, kdy byly napjaté až na hranici možností, je zachránila lekce, kterou kdysi učila jejich matka: když se neovládáš, nepomůžeš si – nikdo nepomůže. Někdy se Lena rozhlédla po místnosti jakoby nově, pohledem zvenčí, a přemohla ji sklíčenost: představovala si svůj život jinak. Skončit ve čtyřiadvaceti letech na mizině – o tomhle snila, když odjela studovat do Moskvy s levným kufrem v plátěném pouzdře?.